Paralely

Hrozí v důsledku selhávání tradičních demokratických stran nástup radikálních vůdců, kteří zadusí toleranci, demokracii a svobodu? Nebo se jedná o transformaci k jinému systému? O čem hovoří historická zkušenost?

Divné lidi si to dnešní svět volí do špičkových funkcí ve státě. Jakoby se rýsoval trend ke kakokracii. Vládě nekvalitních lidí. Tvoří ji pravicoví případně ultrapraví populisté nebo bizarní oligarchové, kteří pohrdají diskusí, parlamentem, menšinami a podřizují policii, soudy i média státní moci. Téměř vždy je ohrožena svoboda projevu.

Je asi v povaze lidské, že jakmile se ve společnosti něco zvrtne, když je hluboko do kapsy a bují kriminalita, když převládá pocit, že zemi opanovali cizáci a stát je prohnilý, začne se volat po jakémsi zachránci, nějakém novodobém spasiteli. Historie dokládá, že díky těmto situacím se demokratickou cestou dostávají k moci podivné typy, které společnosti způsobují velké škody.

Zabrousíme-li do historie, tak například v roce 1919 ve Florencii příliš mnoho přesvědčených fašistů nebylo, ovšem jak čas plynul, stále víc lidí shledávalo, že fašismus je asi jediné hnutí, které je schopné vyvést Itálii z poválečného chaosu a ochránit ji před bolševismem. Mezi stoupenci hnutí a jeho nepřáteli propukaly pouliční bitky, fašistické gangy pochodovaly ulicemi a zabíjeli každého, kdo odmítl opětovat fašistický pozdrav. D. H. Lawrence, autor románu Milenec lady Chatterlyové, si během svého pobytu po 1. světové válce ve Florencii poznamenal:

Do roku 1920 stouply ceny třikrát. Socialismus byl bezuzdný. Personál byl hrubý, drožkáři člověka uráželi a domáhali se trojnásobného jízdného, nádražní nosiči požadovali obrovské částky, při nezaplacení hrozili násilím. Vlak se zčistajasna zastavil uprostřed vedrem sálající krajiny, protože strojvedoucí vstoupil do stávky. Město bylo ve stavu nepřetržitého socialistického řádění. Najednou se spustila střelba… restauraci najednou zasypala sprška kamení, všechny obchody zavřely.

Takový byl počátek fašismu. Bylo to protisocialistické hnutí, které ve jménu zákona a pořádku podnítili navrátivší se vojáci. A náhle ovládli celou Itálii. Najednou měly drožky pevné ceny, plakáty na vlakových nádražích hlásaly výši pevných poplatků pro nosiče a vlaky začaly jezdit včas.

Fašisté v průběhu let postavili ve Florencii stadion, most Ponte Sespeso, Leteckou akademii, národní knihovnu, výstavní centrum v Parterre na Piazza della Liberta a nádraží. Ale také přepadli Habeš, Albánii a dali se dohromady s Hitlerem. V roce 1938, když přijel Mussolini do Florencie s Hitlerem, duce zapisuje do návštěvní knihy na Piazza della Signoria „Florencie nejfašističtější“.

V současnosti patří mezi nejkřiklavější případy tohoto vývoje nově zvolený brazilský prezident Bolsonaro. Bývalý parašutista, který neskrývá obdiv k vojenské diktatuře, si postěžoval, že během diktatury, která ovládala Brazílii mezi lety 1964 a 1985, nebylo povražděno víc politických oponentů, místo pouhých několika stovek to prý mohlo být třeba třicet tisíc. Podle Bolsonara by rodiče měli dětem vymlátit z hlavy homosexualitu, lidská práva jsou prý pro Brazílii jen medvědí službou. Po nástupu k moci prý policii dá volnou ruku, aby mohla střílet zcela neomezeně. Z dvacetičlenného kabinetu již jmenoval do klíčových pozic sedm vojáků.  Má silné vazby na agrobyznys a hodlá podporovat zahraniční koncerny v masivním kácení dešťových pralesů.

Co vedlo Brazilce k tomu, že takto volili? Odpovědí je ekonomická recese. Brazílie se od roku 2014 potácí v hluboké ekonomické krizi. Navíc nový prezident ve volební agitaci slíbil, že zatočí s kriminalitou. Jelikož parlament a soudy jsou obyvatelstvem považovány za beznadějně zkorumpované, požívá největší důvěry v zemi právě armáda.

I v USA volili lidé bizarně. Opět selhaly staré politické strany a vyhrál vzdorokrál. Důsledky hegemonistické a bezohledné globalizace, nezaměstnanost, ekonomická nerovnost, prohlubující se propast mezi bohatými a chudými, se vrátily zpět do Ameriky jako bumerang. Statisíce lidí v průmyslových státech jako Ohio a Wisconsin se cítily opuštěné svými reprezentanty a přiklonily se k tomu, kdo vypadal, že sedí s nimi v jednom člunu, staví se proti establishmentu a suverénně prohlašoval, že Ameriku „učiní opět velkou“. Trumpova hulvátskost, lehkomyslné pronášení lží a nepravdivých statistik voličům nevadily. Dříve otevřená země se začala ekonomicky uzavírat, migrační proudy ji donutily postavit na hranice armádu, „lidu blízký“ vládce se stal součástí establishmentu. Vypovídá důležité dohody o ekologii a jaderném zbrojení, projevuje náklonnost k izraelské politice a zvyšuje tak napětí ve světě.

U nás si lidé po pádu Sobotkovy vlády a po zdecimování sociálního systému pravicovými vládami přáli víc sociální spravedlnosti, vyšší životní úroveň, obnovit fungující sociální a právní stát. Staré demokratické strany už měly příliš silný korupční nános, nové vedení ČSSD nijak netáhlo, a tak volby vygenerovaly jako vítěze velkohubého Babiše. Pokaňkaná minulost, trestní stíhání, vlastnictví řady médií, shromažďování kompro materiálu, zastrašování novinářů, ani střet zájmů nevadily. Hlavně, že byly koblihy, vyšší důchody a levná doprava.

V Polsku se po vládě neoliberální Občanské platformy (PO), která se vyznačovala sociální necitlivostí, zdecimováním zdravotnictví, nedostatečným fungováním železniční dopravy, zvyšováním hranice odchodu do důchodu na 67 let, dostala k moci v roce 2015 strana Právo a spravedlnost (PiS), která od té doby vládne pohodlnou většinou. I v letošních komunálních zvítězila všude kromě velkých měst.

Že PiS zlikvidovala nezávislost Ústavního soudu, opanovala prokuraturu, policii, tajné služby a zglajchšaltovala veřejnoprávní televizi a rozhlas voličům opět nevadí.

Ochrana země před vnějším nebezpečím, neboli proti muslimům a Sorosovi, vynesla letos k moci již potřetí Viktora Orbána. Podle mezinárodních organizací letos oproti roku 2010 razantně klesla svoboda tisku. Po založení Středoevropské tiskové a mediální nadace (CEPMF) došlo ke koncentraci médií jako je televize, internetové portály, bulváru, sportovní noviny, rozhlas, regionální periodika, která zpívají unisono vládní písničku. Nadace sdružuje asi 98 % všech tištěných médií. Nejbrutálnější vládní propaganda běží v televizi. Z kritických novin zůstal jeden jediný list a sice „Népszava“. Poslední baštou svobodných informací zůstal Internet. A opět to voličům tolik nevadí.

Jak ukazují události posledních dní ve Francii, ani tam nejsou lidé spokojeni s tím, koho si zvolili. Macron si zpočátku získal důvěru širokých mas, které doufaly, že přinese do politiky změnu. Vyklubala se z něj však loutka finančních elit a snaha zvýšit daň na pohonné hmoty byla poslední kapkou, kdy už pohár vzteku přetekl. Během svého krátkého období v úřadu Macron zrušil neskutečných 9000 km železnice, omezuje veřejné služby státu pro občany, zavírá školy, pošty, knihovny, plovárny, nemocnice, veřejnou dopravu. Se Žlutými vestami, které integrují studenty, úředníky, zdravotníky, intelektuály, lidi zprava i zleva, se solidarizuje 75 % obyvatelstva a dokonce v jednom městečku i policejní odbory. Některé z požadavků, které Žluté vesty předaly poslancům, znějí takto:

Žádné bezdomovectví, vyšší progrese u daně z příjmu, minimální mzda 1300 euro, podpora malých obchodníků na venkově, zastavit výstavbu supermarketů, které dusí maloobchodníky, jednotný systém sociálního pojištění, solidární důchodový systém, žádný důchod pod 1200 euro, vrácení odmítnutých žadatelů o azyl do zemí původu, regulaci nájmů, víc bytů s nízkými nájmy, zákaz převádění výroby do zahraničí (ochrana francouzského průmyslu znamená ochranu našeho know-how a ochranu pracovních míst), omezit pracovní smlouvy na dobu určitou...

Bude zajímavé, jak se k protestům postaví Macron a jeho vláda. Pokud by Macron padl, zvolí si Francouzi radikální pravici tak, jako se to děje v jiných zemích?