Syrská válka a její pozadí

Co prozradily tajné diplomatické depeše USA? Kdo s kým a proti komu bojoval v Sýrii? Kdo stojí za chemickým útokem v Ghútě? Co věděly tajné služby, ale ne Obama?

Asadův režim nebyl žádná holubička. Docházelo k případům mučení a zneužívání moci, protivníci režimu, obhájci lidských práv nebo jiné osoby byli odsuzováni ke dlouholetému žaláři. Vládla jedna strana a z žádné jiné nebyl výběr, odlišné názory od oficiální linie se netrpěly.

Na druhé straně pochopil klan alavitů, k nimž patřila Asadova rodina, že svou hegemonii nemůže opírat pouze o násilí, a proto, jak říká odborník na Blízký východ Michael Lüders, uzavřel Asad něco jako deal se střední třídou, obchodníky a řemeslníky, v tom smyslu, že vy nebudete zpochybňovat mocenské postavení alavitů a my vás nebudeme rušit ve vašich obchodech. Asadův režim byl přísně sekulární, ekonomika zažívala růst 5 %, křesťané mohli nerušeně praktikovat svou víru, sunnité i šíité se respektovali a nezabíjeli. Ulice byly i pro ženy v noci bezpečné.

V roce 2009, dva roky před vypuknutím syrské války, navštívil katarský šejk Hamád ibn Chalífa Al Sání turecké lázeňské město Bodrum, kde se setkal s tureckým ministerským předsedou Erdoganem. Prozradil mu svůj plán, že Katar by rád vybudoval tranzitní plynovod ze svého naleziště North Field přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii do Turecka (Tamsin Carlisle: Qatar seeks gas pipleline to Turkey, The Nation, 26. srpen 2009). Plán však narazil na přístup Bašára Asada, jenž odmítl dát k takovému projektu souhlas. Sýrie byla dlouholetý ruský spojenec a Bašár v tomto případě upřednostnil zájmy Ruska před Katarem. Tím na svou hlavu seslal hněv nejen katarského šejka, nýbrž i Erdogana a také saúdského prince Bandara bin Sultana, v jehož zájmu bylo oslabit pozici Íránu.

Na to konto podepsala syrská vláda v roce  2012 smlouvu s Íránem, v níž bylo zakotveno, že z íránského naleziště plynu South Pars bude natažen plynovod přes území Iráku a Sýrie do Evropy. To bylo v příkrém kontrastu s obchodními zájmy Kataru a Saúdské Arábie. Naleziště South Pars je největším těžebním polem, které bylo kdy na světě objeveno, se zásobami plynu nejméně na třicet let.

„Depeše amerického Ministerstva zahraničí, které se objevily na Wikileaks v roce 2016, dokládají, že  vláda G. W. Bushe připravovala destabilizaci Sýrie a tyto snahy pokračovaly i za Obamovy administrativy,“ odhalil americký reportér Seymour Hersh, několikrát vyznamenaný za investigativní práci (Seymour Hersh: Die Akte Assad, Cicero, 28. dubna 2016).

Americký velvyslanec v Damašku, William Roebuck, uvádí v depeši ze 13. prosince 2006, tedy pět let před vypuknutím války, jakousi analýzu toho, kde je Asadův režim zranitelný a uvádí metody, jak by bylo možné „zvýšit pravděpodobnost destabilizace režimu“. Pod kapitolou „možná akce“ uvádí, že by bylo správné koordinovat činnost s egyptskou a saúdskou ambasádou za účelem zvyšování napětí mezi sunnitskou a šíitskou náboženskou komunitou, dále vysílat k Bašárovi signály o možném spiknutí ze zahraničí, odhalovat korupci v nejbližším okruhu Bašára, diskreditovat Asadovu ekonomickou reformu, využít nespokojenosti Kurdů a porušování jejich lidských práv k ovlivňování veřejnosti atd. (The Wikileaks-Files: The World According to US Empire, ISBN-13: 978-1-78478-271-9, Chapter 10: Syria, str. 297).

Další do té doby utajené depeše odhalily, že americké Ministerstvo zahraničí financovalo od roku 2006 syrskou exilovou opozici, která provozovala v Londýně televizi Barada, jež byla součástí kampaně za svržení Bašára Asada (https://www.reuters.com/article/us-usa-syria-wikileaks/u-s-secretly-backed-syrian-opposition-report-idUSTRE73H0E720110418).

To, že neokonzervativci v Bushově administrativě chtějí svrhnout nejen Husajna, ale i Asada, potvrdil i generál Wesley Clark, velitel nezákonného útoku NATO na Srbsko. Zastánce tvrdé linie Paul Wolfowitz mu prý již v roce 1991 v Pentagonu vyprávěl: „Ve válce v Zálivu jsme se poučili, že naši armádu můžeme nasadit v tomto regionu – na Blízkém východě – a Sověti nás nebudou brzdit.  Máme teď asi pět nebo deset let na to, abychom se zbavili těch starých sovětských režimů – Sýrie, Íránu a Iráku – než přijde další velká supervelmoc a vyzve nás na souboj.“ (projev W. Clarka z 3. října 2007 v Commonwealth Clubu v San Franciscu, Salon News, 26. listopad 2011)

I Britové si přáli svrhnout Bašára, jak prozradil bývalý francouzský ministr zahraničí Roland Dumas: „Byl jsem v Anglii, dva roky předtím, než vypukla válka, setkal jsem se se špičkovými úředníky Velké Británie a ti se mi svěřili, že v Sýrii něco připravují. Anglie prý připravuje invazi do Sýrie za pomoci rebelů. Ptali se mě, jestli bych se chtěl zúčastnit.“ (Christof Lehmann: Top British officials confessed to Syria war plans two years before Arab Spring, NSNBC, 1. června 2013)

V březnu 2011 došlo v městečku Dara na jihu Sýrie k demonstracím proti režimu, který proti nim brutálně zasáhl. Noviny Israel National News z 21. března 2011 informovaly, že režim chtěl propustit zatčené studenty, ovšem došlo k novému násilí, při němž bylo zabito sedm policistů a byla zapálena  budova strany Baas. Spirála násilí byla úmyslně roztáčena dále. Saúdská Arábie podporovala provokatéry a dodávala zbraně do mešity al-Omari v Dara, která sloužila džihádistům jako sklad. Jürgen Todenhöfer uvádí v listu Süddeutsche Zeitung z 3. září 2012 v článku „Lid proti lidu“, že tam „byli ostřelovači, kteří kupodivu stříleli jak na demonstranty, tak na jednotky policie“. A dále: „Celou situaci silně rozpumpovali. Nemůže být sporu o tom, že tito provokatéři existují. Není jen jasné, pro koho pracují“.

„Existuje více článků, ale i video nahrávek, na nichž je vidět, jak ostřelovači střílejí do smutečního průvodu a na policisty,“ uvádí australský politolog Tim Anderson. (Tim Anderson: Dirty War on Syria)

Válka v Sýrii je vlastně v bledě modrém to, co se událo v 80. letech v Afghánistánu. Opět spolupráce USA a CIA s džihádisty. Potvrzuje to i zpráva americké Vojenské zpravodajské služby (DIA) ze srpna 2012, v níž se uvádí: „Salafisté, Muslimské bratrstvo a al-Kajdá jsou hlavní síly, které vedou povstání v Sýrii. Západ, státy Zálivu a Turecko podporují opozici, zatímco Rusko, Čína a Írán podporují režim“.

Násilí eskalovalo stále více a po čtyřech měsících neklidu, vyhlásila 11. července 2011 americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, že syrský prezident přišel o legitimitu, „pro Sýrii není životně důležitý, nedrží slovo a i přes protesty nehodlá provést žádné reformy.“ Tímto Clintonová otevřeně vyzvala ke změně režimu.

Celá válka byla prezentována veřejnosti jako občanská válka lidu proti diktátorovi, západní média se dlouhou dobu nesměla dozvědět, že v syrské válce tajně působí NATO. Z nyní dostupných materiálů Ministerstva obrany vyplývá, že Obamova administrativa věděla o tom, že z Libye jsou v roce 2012 dopravovány zbraně do syrských přístavů.

https://www.judicialwatch.org/press-room/press-releases/judicial-watch-defense-state-department-documents-reveal-obama-administration-knew-that-al-qaeda-terrorists-had-planned-benghazi-attack-10-days-in-advance/

Podle London Times dorazilo z libyjského Benghází do Syrie 400 tun válečného materiálu. Náklad byl dopraven na základnu Incirlik a odtud odvážen přes hranice členy ISIS. https://www.thetimes.co.uk/article/syrian-rebels-squabble-over-weapons-as-biggest-shipload-arrives-from-libya-pr2rmxkpg8d

Tuto myšlenku potvrzuje ve svém článku i bývalý analytik CIA Philip Giraldi, když v roce 2011 uvádí: „Neoznačená letadla NATO přistávají na tureckých vojenských základnách v blízkosti Iskenderun na syrských hranicích a přivážejí zbraně z arzenálu Muammara Kaddáfího. Instruktoři francouzských a britských speciálních jednotek jsou na zemi a pomáhají syrským rebelům, zatímco CIA a americké speciální jednotky poskytují komunikační zařízení a informace, aby se rebelové mohli vyhnout silné koncentraci syrských jednotek.“

Když v roce 2012 v boji s džihádisty padlo 4800 Asadových vojáků, vyšel konečně v německém Der Spiegel článek o tajné roli NATO, v němž autor předpisově podle stanoveného názvosloví NATO nazývá džihádisty „rebely“.  V článku se dále uvádí, že Američané dávají rady Saúdům a Kataru, jaké „milice se mají podporovat zbraněmi a jaké ne“. (Spiegel, 23. července 2012)

USA podporovaly všechny skupiny, které chtěly svrhnout Bašára, avšak na veřejnosti tvrdily, že spolupracují pouze s „umírněnými rebely“ neboli s těmi „hodnými“.

Na otázku novináře Mehdi Hasana americkému řediteli Vojenské zpravodajské služby (DIA), generálu Michaelu Flynnovi, proč USA spolupracují v Sýrii s radikálními džihádisty, Flynn odpověděl takto: „To bylo záměrné rozhodnutí vlády, na to se skutečně musíte zeptat prezidenta, jelikož to je velmi zmatečné.“ (televizní pořad Head to Head s Michaelem Flynnem, Al Jazeera, 4. srpna 2015)

V srpnu 2013 došlo v jihosyrském regionu Ghúta k jednomu z vůbec nejbrutálnějších útoků chemickými zbraněmi. Obamova administrativa okamžitě hodila vinu za tento útok na Asada. Přičemž opominula skutečnost, že měsíce před tímto útokem americké tajné služby vypracovaly přísně tajný dokument, jenž uvádí, že al-Nusra, džihádistická skupina blízká al-Kajdě, je schopna masově vyrábět sarin. Po tomto útoku měla tedy být podezřívána i al-Nusra, ovšem Obamova administrativa si vybrala jen jednu informaci, aby mohla ospravedlnit útok na Asada,“ píše v článku „Čí sarin?“ pro London Review of Books, americký reportér Seymour Hersh.

Útok na Asada se však v té době nekonal. „Důvody můžeme hledat v Porton Down, laboratořích britského Ministerstva obrany,“ píše Hersh v článku „The Red Line and the Rat Line“ v London Review of Books z dubna 2014. Britské tajné služby obdržely od Rusů pro prozkoumání vzorek sarinu, použitého při útoku v srpnu 2013. Výsledkem testu bylo, že sarin tohoto typu nebyl v arzenálech Syrské armády. To jenom zvýšilo v Bílém domě pochybnosti o původci útoku. Toto varování tajných služeb v poslední minutě mělo za následek zrušení plánovaného útoku na Sýrii. Oficiální zdůvodnění odložení úderu bylo to, že prezident si vojenskou akci chtěl nechat posvětit Kongresem.

Koncem roku 2012, uvádí dále Hersh, panovalo v kruzích amerických tajných služeb přesvědčení, že rebelové prohrávají válku. „Erdogana to naštvalo,“ řekl jeden zpravodajský důstojník, „protože měl pocit, že by zůstal na holičkách.“ Na jaře roku 2013 se americké tajné služby dozvěděly, že turecká vláda prostřednictvím části tureckých tajných služeb (MIT), Národní zpravodajské agentury ... přímo spolupracuje s al-Nusra a jejími spojenci na vývoji chemických zbraní. „MIT zajišťovala politický styk s rebely, Gendarmerie se starala o vojenskou logistiku, poradenství a výcvik, včetně výcviku ve vedení chemických útoků,“ prohlásil bývalý spolupracovník tajných služeb. Erdogan věděl, že když zastaví podporu džihádistů, tak všechno skončí ... jeho naděje spočívala v tom vyprovokovat nějakou událost, na základě níž by USA překročily červenou čáru...

Odposlechy a další data o útoku z 21. srpna přinesly důkazy, které jenom utvrdily kruhy zpravodajských služeb v jejich podezření: „Nyní víme, že to byla tajná akce Erdoganových lidí, aby Obama překročil červenou čáru,“ prohlásil jeden bývalý důstojník zpravodajských služeb.

Týden po útoku předložil Bílý dům mapu regionu, která měla dokázat, že pouze jednotky Syrské armády byly schopny provést úder. Jenom ony měly údajně potřebné balistické rakety s příslušným doletem. Tuto mapu prověřili dva američtí odborníci na zbraně. Bývalý inspektor OSN Richard Lloyd a profesor Theodor Postol z Michiganského technologického institutu. Podle jejich šetření byl dolet použité rakety GRAD příliš krátký na to (2 km), aby mohla být vystřelena z území v té době kontrolovaného Syrskou armádou. Naopak, kdybychom vycházeli z mapy, předložené Bílým domem, nacházela by se všechna odpalovací místa v rukou rebelů, uzavírají svou zprávu experti.

https://www.nytimes.com/2013/12/29/world/middleeast/new-study-refines-view-of-sarin-attack-in-syria.html

23. října uvedly turecké noviny Today’s Zaman zprávu z tiskové konference, na níž dva poslanci tureckého parlamentu, Eren Erdem und Ali Şeker, předložili dokumenty a audiokazety, v nichž uvádějí podrobnosti o výrobě sarinu v Turecku a jeho dalším poskytování teroristickým organizacím. Výslovně byl zmíněn státní koncern MKE (Makina ve Kimya Endüstrisi Kurumu). Tyto brizantní dokumenty poslanci našli v aktech na prokuratuře v Adaně, která vyšetřovala turecké obchodníky pro podezření z pašování sarinu do Sýrie.

https://www.zerohedge.com/news/2015-12-17/treason-lawmaker-discovers-its-bad-idea-accuse-erdogan-supplying-sarin-gas-isis

https://www.youtube.com/watch?v=aLzitShmVF4

https://www.heise.de/tp/features/Wer-steckt-hinter-dem-syrischen-Giftgas-Angriff-3376329.html