Taková malá reminiscence

Mají pracovat v parlamentu „provaření“ lidé z minulého režimu? Byl zásah na Národní zákonný anebo nebyl?

17. listopadu 1989 jsem byl na Národní třídě. Asi v desáté řadě. Proti nám stála řada zelených „ondráčků“, v helmách vypadali jeden jak druhý, nevěstili nic dobrého. Že jsme obklíčeni a že se nastartuje „mlátička“, ale asi nikoho nenapadlo. Jak s oblibou doma vyprávím, od jelita na zádech (nebo něčeho horšího) mě zachránil močový měchýř. Se zkříženýma nohama jsem se rozběhl po Národní, abych zaplul ve své zoufalosti do nějakého domu a tam si někde na dvoře ulevil. Ovšem co jsem zjistil. Ve vchodu do pasáže Metro byly mříže. Probíral jsem pak jeden vchod do domu po druhém. Všude zamčeno! Dodnes nevím, jestli to bylo „bezpečnostní opatření“ v rámci zásahu. Pak mě zachránil dvůr Kaňkova domu, do něhož jsem zaběhl skrz průchod z Mikulandské ulice. Když se mi ulevilo, jal jsem se vrátit zase na své demonstrační místo. Procházím průchodem do Mikulandské, když vtom mě div neporazil ženoucí se dav. Lidi měli děs v očích a já jsem od té doby nikdy neviděl, jak v panice člověk dovede lézt po stěnách domů, přelézat zdi anebo skákat přes vysoký plot. Až ex post jsem se dozvěděl, že „zelení mužíci“ v Mikulandské vypustili na lidi psy. Stržen davem jsem letěl s nimi k jakémusi schodišti. Had lidí se rychle sunul po schodech do druhého patra, načež se zpředu ozvalo zabušení na nějaké dveře. Ty se otevřely a vyděšenému nájemníkovi vpadl do bytu hádám tak dvacetihlavý dav. Noví nájemníci se rychle usadili podél stěn, vytvořili frontu u telefonu a volali maminkám, manželkám a tak dále, že jsou v pořádku. Stáhli jsme rolety a při svíčkách vyčkávali, co se bude dít. Asi za půl hodiny jsme vyslali dva průzkumníky, kteří šli omrknout situaci. Vrátili se s tím, že to tam „jede“. Asi po hodině jsme se pozvolna z bytu vytráceli.

Když jsem asi v půl desáté zahnul z Mikulandské do podloubí Kaňkova domu, otřásl mnou pohled na to, co jsem tam viděl. Zbytky rozšlapaných brýlí, kus utrženého svetru, převrácené odpadkové koše, rozlitá jakási tekutina... Pokračoval jsem směrem ke Spálence, když vtom zahlédnu před Redutou jakési skvrny. Vejdu do chodby Reduty a tam na zdi stékající krvavá skvrna... Naproti na rohu u Pascala ještě stáli policajti a bagančaty rozkopávali na zemi svíčky... Ulicemi se pomalu plížily žluté antony, jako by číhaly na svou kořist. Zahnul jsem do Spálenky, pak do Jungmannky a Palackého ulicí do Vodičkovy. Musel jsem do Bránického sklípku na pivo. Tam vládla veselá nálada a nikdo o ničem neměl ani páru.

Tolik tedy k práci policajtů za komunistického režimu. Například Ondráček na takové práci nevidí nic špatného, „byl prý mladý muž, který se rozhodl pro povolání policisty, tak jako se každý v tom věku rozhodoval pro nějakou svou profesi, někdo pro vojáka, někdo pro lékaře,“ jak sdělil v interview pro ČT24 dne 3. března. Že podporoval u moci systém bezpráví, podílel se na mrzačení nevinných lidí, na rozdíl o toho zmiňovaného doktora, který tyto lidi zase dával dohromady, Ondráčkovi nějak nedochází.

Je správné, že Ondráček byl vytlačen pomocí Babiše (který nechce vypadat v Bruselu jako premiér podporovaný pofiderními typy) a tlaku veřejnosti z šéfovské funkce v parlamentu. Opravdu se dělá člověku špatně, poslouchá-li v televizi člověka, který v minulém režimu stál jednoznačně na straně protidemokratických sil, a nyní má plnou hubu demokracie, abych použil slova Pavla Kováčika z KSČM.

Dle očekávání zaujal solidární postoj k Ondráčkovi i předseda KSČM Filip. „Nevnímám to jako symbol něčeho špatného,“ řekl o Ondráčkově podílu na potlačování demonstrací. „My přece potřebujeme, aby se občan České republiky cítil bezpečně,“ řekl pro LN 4. března Filip.

Jako svědek mohu potvrdit, že bezpečí bylo na Národní zajištěno v hojné míře: „Jak později zjistila parlamentní vyšetřovací komise, zraněno bylo na 600 lidí. V prvních třech dnech po zákroku bylo ošetřeno 95 občanů a do konce listopadu 162 zraněných, 35 lidí bylo hospitalizováno. Řada občanů ze strachu před postihem vyhledala ošetření v mimopražských nemocnicích. Poraněno bylo 43 nezletilých - nejmladšímu bylo 13 let - a 12 lidí ve věku 61-83 let. Nejvíce lidí bylo zraněno po úderech do hlavy a krku. Úderů na záda a břicho bylo tolik, že nebyly vůbec evidovány. Sedm lidí utrpělo těžkou újmu na zdraví - zhmoždění plic, zhmoždění mozku, poškození ledvin, zlomeniny obličejových kostí.“ (zdroj: http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_dem_03.php)

Jestli Ondráček neporušil zákon, je sporné. Nedokážu to sám hodnotit, jelikož nejsem právník. Nicméně zajímavé je stanovisko Generální prokuratury z 1.12.1989, které o zásahu na Národní třídě říká toto:

"Generální prokuratura ČSR hodnotí zásah jako nezákonný. V žádném případě se nejednalo a ani nemohlo jednat o rozptýlení davu, protože demonstranti - bylo jich 2-3 tisíce - nemohli nikam odejít. Byli hermeticky uzavřeni a posléze i stlačováni. V závěrečné fázi šlo doslova o život. Někteří lidé si dokonce lehali pod auta, aby mohli dýchat. Cílem zásahu tedy rozhodně nebylo rozehnání nepovolené demonstrace, ale fyzické potrestání a týrání jejich účastníků." (Zdroj: vedoucí vyšetřovacího týmu GP ČSR JUDr. Antonín Navrátil 1.12 1989 před parlamentní vyšetřovací komisí)