Moře plastů

Hrozí nám to, že se moře udusí v plastech? Naše high-tech civilizace zatím neví, co s mořem plastů má dělat. Nebudeme jednou plavat v plastech? A jíst ryby z umělé hmoty?

Z moře přicházejí samé dobré věci. Máslo, víno, koření… To dříve říkali obyvatelé holandských ostrovů. Jejich předkové byli „plážoví lupiči“. Zapalovali v dunách falešné signalizační ohně, lodě najely na pevninu a z moře potom přicházely samé dobré věci.

Dnes přicházejí z moře jenom odpadky. Z plastu. Z toho důvodu vyhlásila Evropa plastovému odpadu válku. 16. ledna navrhla Evropská komise, aby do roku 2030 byly veškeré plastové obaly recyklovatelné nebo vícekrát použitelné. V současné době se ze všech použitých plastových obalů používá více než jednou pouhých pět procent. O zbytek ekonomika přichází. Roční náklady Evropská komise vyčíslila na 70 až 105 miliard euro. Cílem této nové „plastové strategie“ je, aby vzniklo oběhové hospodářství neboli aby produkty, materiály a suroviny cirkulovaly co nejdéle a vzniklo co nejméně odpadu. EU chce ještě v roce 2018 navrhnout nová pravidla, která eliminují používání předmětů jednorázové potřeby jako například plastové vidličky, víčka na kávu, brčka. Komise chce také donutit přístavní města k tomu, aby dala k dispozici dostatek kontejnerů na plastový odpad. Na rozvoj inteligentnějších plastových materiálů a odstraňování škodlivých látek z recyklovaných plastů unijní exekutiva poskytne 100 milionů eur.

Doposud se Evropa zbavovala sesbíraného plastového odpadu tím, že polovinu vyvážela do zahraničí, z toho 85 procent do Číny. Jenomže s tím je nyní konec. Od začátku ledna Čína do své země žádný nevytříděný odpad nepouští. Evropa si nyní bude muset pomoct sama. Místopředseda Evropské komise Jyrki Katainen tvrdí, že recyklace plastů se zatím nevyplácí především proto, že nejsou stanovena žádná celoevropská kritéria kvality.

Porovnáním znečištění 1350 řek zjistili vědci z lipského Helmholtz-centra, že největší část, asi 90 procent veškerých plastů, do moře přináší deset řek. Na samé špičce této nečisté hitparády stojí Jang-c’-ťiang, následován řekou Indus a na třetím místě Žlutou řekou. Jediné neasijské řeky jsou Niger a Nil. Celková váha plastových částeček, které se řekami dostávají do moře, je vědci odhadována na přibližně 4 miliony tun ročně. To je zhruba polovina celkového množství plastů, které se podle aktuálních odhadů dostávají ročně do oceánů. Zbytek do moří přichází větrem nebo je do moře zcela cíleně vysypáván. Christian Schmidt z Helmholtz-centra tvrdí, že je překvapivé, že velké řeky jako Dunaj nebo Rýn transportují poměrně velké množství plastů. Je to podle něj tím, že tyto řeky protékají oblastmi s poměrně vysokou hustotou osídlení. „Velké toky jsou v přenosu částeček plastu velmi efektivní, zatímco malé řeky je spíš zadržují,“ říká Schmidt. O to závažnější je podle Schmidta transport plastů v širokých tocích jako Jang-c’-ťiang, podél něhož žije navíc spousta lidí.

Pro jsou mikroplasty tak nebezpečné?

Mikročástečky plastů se dostávají z řek do moří, kde ohrožují tamější ekosystém. Sandra Schöttnerová je mořská bioložka u Greenpeace a tímto tématem se zabývá již dlouhá léta. „Jestliže se takové částečky dostanou do žaludku, existuje riziko, že v těle zůstanou a budou se po proražení buněčné bariéry pohybovat do tkání živého organismu. Může to způsobovat záněty, vředy nebo zažívací potíže. Lze to pozorovat na mořských ptácích, kteří umírají hladem, protože mají žaludek plný plastů a nejsou schopni přijmout jinou potravu.“

Například 95 % všech burňáků ledních obývajících Severní moře má plasty v žaludku. Rekord je 20 gramů. Přepočteno na váhu člověka to dělá dva kilogramy plastů v žaludku.

Druhá část problému spočívá v tom, že plasty obsahují chemické přísady jako například prostředky k nehořlavé úpravě, změkčovadla nebo barviva. Celá řada z nich může být nebezpečná pro zdraví, mohou ohrožovat rozmnožovací schopnost, zpomalovat růst, působit hormonálně.

S tím se pojí ještě třetí aspekt: Jestliže se plasty dostanou do moře, vážou často i škodlivé látky. To znamená, že takové plasty transportují nejen v sobě obsažené škodliviny, nýbrž ještě další nasávají. Ty potom končí v těle zvířat.

Přímé konfrontaci se nevyhnul ani člověk. Prakticky na všech stupních potravního řetězce byly nalezeny plastové částečky – od velryb až po plankton. Samozřejmě též v rybách, které máme doma na stole, jako je treska, tuňák nebo mušle.

Ve sprchových gelech se kupříkladu používají tekuté mikroplasty k tomu, aby byl gel bílý a jemnější. V krémech má zase silikon zajistit stálou konsistenci a hedvábnost.  

Vědci odhadují, že množství plastů, které dnes plavou v moři, váží asi 150 milionů tun – na tři kila ryby připadá jedno kilo plastů. A plasty nečekají – jestliže likvidace bude probíhat tak špatně jako dosud, potom by plasty v oceánech mohly do roku 2050 vážit víc než ryby, varují vědci.

Ne všichni však propadli skepsi, že se se znečištěním oceánů nedá nic dělat. Boyan Slat je jméno zakladatele firmy The Ocean Cleanup. Tehdy osmnáctiletý Slat založil firmu před čtyřmi lety, v průběhu času získal od donátorů na 31 milionů dolarů a jeho „vysavač“ nyní patří mezi nejznámější projekty na čištění moře. Celý nápad spočívá v tom, že přístroj je vybaven kilometry dlouhými rameny, na nichž jsou zavěšena jakási síta, v nichž se zachycuje plastový odpad, který je následně recyklován. Loni v srpnu firma umístila v Severním moři pro testovací účely svůj dvanáct kilometrů dlouhý prototyp a od roku 2018 má začít s lovením odpadu.  

A co s mikroténem?

Každý ty sáčky známe. Když jdete do supermarketu pro rohlíky, koláče a koblihy a dáte je všechny do jednoho mikroténového sáčku, tak vám eventuálně pokladní řekne, abyste je dali každý do jednoho sáčku, protože jinak se jí to těžko počítá.

Mikrotén je velmi nekvalitní plast, který se rozkládá za 400 až 1000 let. Proto se nehodí k recyklaci a likviduje se pálením, při němž mohou vznikat jedovaté látky. V naší republice jich každý spotřebuje asi 400 kusů ročně, pejskaři dvakrát tolik. A jak z tohoto plastového moru ven?

Celkem jednoduše. Místo mikroténu lze použít na nákup pečiva nebo ovoce síťky pro praní jemného prádla. Mají dokonce šikovný zip. Na větší nákup se hodí plátěné tašky, na pečivo potom plátěné sáčky. Stejnou službu prokáže i obyčejná síťovka. Zručnější hospodyně si mohou ušít ze starých záclon nebo prostěradel sáčků a tašek, kolik budou chtít. Další možnost už dnes skýtá i trh. Lze zakoupit hotové sáčky na bázi kukuřičného škrobu, tzv. frusack anebo třeba Re-Sacky vyrobené z biobavlny.